Ráda bych Vám pomohla posílit svou disciplínu na duchovní cestě, avšak již v počátku si přestávám být jistá, zda jsem tím pravým nástrojem k tomuto velkému úkolu. Jak druhé účinně a úměrně inspirovat? Každý jsme tak jedinečný, jako sněhová vločka, neseme si své samskáry a karmické zápisy, žijeme v jiných podmínkách, čerpáme z jiných zážitků tohoto i minulých životů a vytváříme představy toho budoucího, jsme tak unikátní, že neexistuje jednotný návod.

Mohu Vás však nechat nahlédnout do své cesty, ne jako návod, co byste měli dělat, ale ráda bych, aby Vám má cesta byla jiskrou, která zažehne ten Váš plamínek pravidelné sadhany/jógové praxe a pomůže Vám jej rozhořet a zejména ho udržet. Není totiž těžké se nechat nadchnout, chytit se nedlouhé výzvy, avšak opravdové otesání naší bytosti přichází v těch dnech běžných, kdy je třeba o svůj plamínek hodně pečovat.

 

Disciplína je vědomé podřízení vlastní vůle vůli vyšší (předpisům, povinnostem)

Vůle je základní organizující činitel lidského chování a jednání, je to schopnost a dovednost zaměřeně zmobilizovat aktivitu a vydávat energii organismu na překonání vnějších nebo vnitřních překážek při dosahování cíle.

Vůle je komplex vlastností, jež tvoří samostatnou duševní funkci, která se nedá převést na jiné duševní procesy a která často stojí v relativním protikladu nižším vrstvám osobnosti.

Podstatou vůle je schopnost a dovednost sebeovládání a sebe odříkaní.

Vůle tvoří oporu našemu „Já“, našemu sebecitu a sebevědomí.

Přečtěte si výklad těchto pojmů pomalu, několikrát, protože je v něm obsaženo VŠE. Až mne z toho mrazí, jak se to zdá být snadné, není třeba žádných spirituální textů, meditací, stačí obyčejný výkladový slovník paní Wikipedie.

Tak proč nejsme zdravě disciplinování v tom, co nám pomáhá růst? Je to tam přesně napsané – Disciplína je vědomé podřízení vlastní vůle vůli vyšší – v nás tedy je určitá vůle vyšší, ale my z nějakého sebedestruktivního důvodu raději posloucháme tu nižší vůli, tu běžně lidskou. Starý zvyk?

Pracujeme tedy dál s pojmem vůle (vyšší a nižší) – jedná se o činitel našeho chování a jednání, naše schopnost zmobilizovat svou energii k překonání překážek, k dosažení cíle, jsou to naše vlastnosti, které stojí v protikladu našemu nižšímu Já. Dá se tedy říci, že jde o vlastnosti vyššího Já, jógově řečeno jde o božské vlastnosti. Podstatou je sebeovládání, sebereflexe a i schopnost umět si něco odříci – nejen proto, že to pro nás nemusí být zdravé (jídlo, alkohol, určité aktivity), ale jen jako nástroj k posilování té vyšší vůle („dokázala jsem to!“). A na konec vůle je oporou našemu vědomí „Já“, sebe-vědomí, sebe-vnímání, sebe-cítění. A když vnímám a cítím, co mé Vyšší Já potřebuje, žiji to v celé trojnosti (v myšlenkách, své mluvě i konání) jsem v jednotě, jsem v józe, jsem v Bohu. Vnímejme pro tento okamžik slovo Bůh jako stav, ne jako osobu, jako princip. Nechme pro tuto chvíli zmizet veškeré náboženské i ateistické závoje, která nám sekularizují neboli světsky řečeno „przní“ slovo Bůh, podívejme se za ně a najdeme pouze a jen Stav čistého Bytí.

Abychom se tohoto stavu, alespoň jemně dotkli, potřebujeme mít v sobě zakotvenou DISCIPLÍNU pro vědomé posilování vyšší vůle, umírnění svého nižšího Já a jeho projevů a zejména VÍRU, jež je jako antický oblouk, který podpírá boží chrám naší disciplíny.

Bez ní to nejde, mám to ozkoušené. Možná malou chvíli, ale mysl si vždy najde možnost, jak naší disciplínou otřást („To vážně mám každá den dělat?“ „Je to vůbec k něčemu?“ „Pojď, zkusíme si dát den, dva volno“ „A co rodina, jí se věnuj, na tyhle věci bude času dost“…). Každý to známe, mysl ví, jak na nás.

Víra je další, doslova „boží“ slovo. Víra je vnitřní jistota o pravdě, správnosti, existenci něčeho, co nelze vědecky ani logicky prokázat. Víra nemusí mít vůbec nic společného s náboženstvím, dle této definice je mnoho z nás věřícími, věříme, že je zde určitý princip, který nás přesahuje, aniž ho můžeme racionálně pochopit. Pro víru je třeba umět méně myslet hlavou, ale více cítit srdcem. Domnívám se, že čistých ateistů je opravdu pomálu. To kam ve své spirituální cestě poznání Sebe dojdeme, záleží na naší míře disciplíny a víry.

Slovo spirituální využívám jako zástupné označení pro různé nástroje a techniky vedoucí nás k uvědomění si boží přítomnosti ve všem a všech, uvědomění si něčeho přesahujícího nás.

Naši disciplínu může ohrozit lenost, ale pokud máme silnou víru, tak jí překonáme vcelku snadno, víra nás podrží.

Co je však mnohem zákeřnější než lenost jsou pochyby. Lenost střílí do chrámu naší disciplíny, ale pochyby nám otřásají pilíři naší víry, dokonce přímo jejími základy.

Avšak děkujme i za tyto pochybnosti, za osoby, jež nám je vkládají do mysli, neb každá překonaná pochybnost naši víru na konec posiluje.

Ve chvílích, kdy se v nás pochybnost probouzí, je důležité umět si připomenout okamžiky, kdy jsme víru opravdu měli a cítili, meditovat nad těmito momenty, hýčkat si je a umět si navodit ten prožitek zpět. Nápomocné je setkávání s lidmi jdoucí po stejné spirituální cestě, ponoření se do spirituálních textů či filmů, zkrocení naší mysli pomocí opakování božího jména /japy/.

Teolog Tomáš Halík napsal krásnou knihu s všeobsažným názvem „Chci, abys byl“. V celé knize si pohrává s teorii, že není důležité, zda Bůh existuje, není třeba ho nijak dokazovat. Důležitější je, zda chci, aby existoval. Cokoli, co já považuji za existující, existuje pro mne a pro mou víru.

Prozatím je tento text plný teoretických úvah s lehce filozofickým nádech, ale jak s praxí? Jak vůbec najít tu svou cestu?

Jaká spirituální cesta je ta správná? Pro někoho je to náboženství, v němž vyrostl, pro někoho naopak něco úplně jiného, neb ho v dětství předkládána forma víry naopak odklonila od touhy poznat Boha. A tak se v české společnosti duchovně rodí mnoho esoteriků, těch kdo věří, ale nejdou konkrétním náboženství, milují přírodu, lidi i Boha v nich, ale nepotřebují žádný rámec, ochutnávají něco z buddhismu, meditující Buddha je takový nevtíravý, kolikrát jej najdete už v sekce bytových doplňků hypermarketů, chytají se slovanské mystiky našich kořenů či se umějí zamilovat do učení Ježíše Krista i bez církevního výkladu. Odvážnější se pak vydávají až k hinduismu, jehož ritualismus a zdánlivá komplikovanost projevu božství mnohé odradí, ti, jež vytrvají, si jej pak zamilují do konce věků, jako já.

Spiritualita nám byla dána jako připomínka našeho božského doma. Narodili jsme se na zem, abychom produchovnili běžný život, abychom žili šťastně a spokojeně, tam kam nás Bůh postavil, abychom využívali nástrojů spirituálních k větší pokoře a životu v Lásce. Vše z ní možná jako velké klišé, ale když už se rozhodnete vydat se na cestu, mějte dobré boty. Těžko půjdete na trek do hor bez dobrého a odpovídajícího vybavení, proto si prohlédněte svůj život, jaký je nyní, co Vás trápí, co byste rádi změnili, popřemýšlejte, kolik času budete ochotni věnovat sadhaně a zejména jaké. Z vlastní zkušenosti doporučuji si to sepsat, například z jógových nástrojů denně udělám 12 kol Pozdravu Slunce a 4 ásany, jednu pránájamu, 15 minut japování mantry a 10 minut meditace na téma „za co jsem ve svém životě vděčný“. K tomu si půjdu 3x v týdnu na 30 min zaběhat s mantrou a i z běžného běhu se stává úžasný jógový nástroj. A nakonec třebas za úplňku si udělám nějaký mne příjemný rituál.

Mohu k tomu připojit i dietní doporučení, zkusit na určitý čas vegetariánství/veganství, omezit kávu, alkohol, jak jsem psala výše, nejde jen o naší očistu, ale o posílení naší vůle, umět si jednou za čas něco odříci.

A vydržet! Až prožijeme období esoterického dobrodruha, tak se zastavme u toho, co s námi ladí. Nehopkejme z techniky na techniku, jen proto, že nevidíme hned výsledky, nebo najdeme něco jiného. Buďme trpěliví! Když na poušti budeme hledat vodu a budeme kopat na 10ti místech zároveň, pramene se nedobereme, a stále budeme jen toužit. Najděme jedno místo a tam kopejme! A když na pramen narazíme a ochutnáme jeho sladkost, pečujme o něj, nenechme ostatní do něj házet zpět písek, nenechme vítr, aby nám ho opět zavál, chraňme ho neb blažený je ten kdo Ho našel a uchránil.

Já si také užila své období duchovního dobrodruha a bylo to úžasné, je tolik cest, kolik je na světe hledajících a přeci všechny vedou k jednomu cíli, než však člověk najde tu svou, tak zkouší. Jen prožitkem protikladů procitáme k Vědomí. Já se od počátku držela hodně v józe, ale i jóga je tak široký pojem, že si musíte vybrat. Znám tolik ásan, pránájám, meditací, muder, že jsem sama ve své praxi nevěděla, co dělat dříve a opravdu jsem kopala na mnoha místech pouště, dost blízko u sebe, ale stále na mnoha.

Jóga v Indii byla vždy předávána z učitele na žáka, než učitel žáka přijmul, byl to dlouhý a ego osekávající proces. Jak lze naplnit nádobu, jež už je plná, že? Jak by nepokorný egoistický člověk přijmul rady a úkoly od učitele? Proto žáci v ášramech dlouho pouze jen učiteli slouží, pečují o ášram, uklízí, vaří, dělají podřadné práce, aby ponížili své ego a ti, kdo vytrvají, mohou pak začít vychutnávat nektar už ze samotné přítomnosti učitele, jež ví, kdy je vhodný čas k předání „učební látky“ a vhodných nástrojů. A nikdo se neptá, proč má dělat to či ono, proč tolik kol, konají to měsíce a léta neb mají víru a disciplínu, nemají očekávání, že za dva roky dojdou osvícení, dělají to z čisté lásky k učiteli, jež je v Indii považován na bytost, která už stav Boha v sobě zrealizovala, a proto ví, co má komu doporučit. Na západě se lidé budou neustále ptát, co mají dělat, proč to mají dělat, mysl se ptá, potřebujeme logické odůvodnění, proč mám konkrétními nástroji trávit svůj čas.

Nemůžeme zde žít jako v Indi, ani se učit přesně tímto způsobem jógu, ale zkusme si z ní něco vzít, nechat se inspirovat tím, co nám pomoci může.

Říká se, že když je žák připraven učitel se najde, já svou cestu vnímám hodně zázračně. Kterak jsem našla svou studnu a jak si jí párkrát nechala zasypat, jak není snadné jí udržovat čistou, je příběhem na několik dalších stránek, proto si dovolím se nyní odmlčet, nechat vás vše vstřebat. Rozjímejte a využijte pro tentokrát své dokonalé mysli k naplánování Vaší spirituální cesty.

Na závěr jen malé zauvažování. Věřím, že s prvním s čím mysl přijde, je: „Ale já na to nemám čas“. I tuto myšlenku jde transformovat, věřte, že jsem si tím též prošla. Se třemi malými dětmi, dvě v instituci v jiném městě, jedno doma, pes, kocour, jóga a můj perfekcionismus mi dovolí se sadhaně věnovat jen po usnutí dětí. Ale kdy mám spát, že? Dlouho jsem se nechávala myslí oblbnout a dělala jen takové minimum, ale najednou mne napadlo, že co když svou mysl přesvědčím, že když tu hodinu, hodinu a půl před spaním věnuji praxi, tak se počítá do času spánku a víte co, ono to fakt funguje. Nejsem unavenější, když jdu spát o tento čas později. Byla to jen myšlenka, že budu unavená, když půjdu spát o půlnoci, připravuji se přeci o ten nejvýživnější čas spánku, že? Občas pravda usedám k praxi s myšlenkou „udělám jen minimum“, ale nakonec mi to nedá a je z minima vše co jsem měla v plánu.

Loučím se se slovy ze slavného filmu, „Nechť Vás provází Síla“, ať už je pro vás „Síla“ čímkoliv.

S Láskou Veronika Levojevič - Abhijitadasi