Před několika lety, mi luplo v pravém koleni. Nebudu lhát, bylo to při józe, kdy jsem se snažila smotat nohy do úhledného lotosového květu, byla to himsá (násilí), jak vyšitá. Hotový nerespekt k ztuhlosti svalů a vazů okolo kyčlí, tudíž to odneslo koleno. Ukázkové jednání egoistické části mne – „Jsi přeci učitel jógy a neuděláš základní lotos?“. Tak jsem ho udělala a po několik dalších let, mne koleno lehce občas pobolívávalo, nic co by stálo za návštěvu lékaře či větší povšimnutí, byla to taková připomínka, jak se nechovat. A já se vážně poučila, přijala své kyčle s tím, že hold bezpečně lotos možná nikdy neudělám.

Dokud nepřišel covid a má touha zkusit běhat, s dětmi moc možností přes den není, takže večer, ale to byla v zimě už pěkná tma, takže do mekkého lesa to nešlo. Moje běhání bylo po asfaltu a navíc barefootových botech, jak jinak, jiné už doma nemám a musím cítit spojení se zemí, že je tvrdá, přeci nevadí. A bolest v koleni dostávala jiný rozměr, už rozhodně stála za povšimnutí. Poprvé v životě mne přivedla na ortopedickou ambulanci, kde jsem si statečně nechala do kolene píchnout obstřik a světe div se, koleno 3 týdny bylo úplně bez bolesti. Následoval týdenní výlet na hory a denní procházky v hlubokém sněhu a já opět v ambulanci, místo injekce už s žádankou na magnetickou rezonanci. Následovaly dva měsíce, ve kterém jsem zjistila, že mám odlomený kus menisku, který se musí odstranit a jeho odstranění absolvovala.

A proto mám nyní čas Vám vše sepsat, ležím s nohou hore, ledem na ní a nemusím nic než jen dát si čas k hojení.

Můj vlastní egoismus mi nakonec však přinesl velmi zvláštní zážitek, řekněme takový prožitek toho, o čem v jógových knihách čtu, souhlasně kývám, jak rozumím a myslím si, že rozumím. Ale kdo si to myslí – mysl, duše si to sem však přišla zažít né přečíst.

Nejsme toto tělo, naše duše ho obývá, je to vozítko pro duši, tak aby mohla načerpat zkušenosti, to najdete nejen v jógových knihách, ale i jiné spirituální literatuře.

Ze zákroku, který byl, dělán artroskopicky v plné narkóze jsem měla strach, ale bylo mi dáno k tomu strachu přistoupit úplně jinak. Než na mne došla řada uběhly dlouhé 4 hodiny, které jsem však vyplnila poslechem či četbou knih o józe a tam to bylo! Zase!

„Vy nejste toto tělo.“

Jasně, to přeci vím. Teď mé tělo má migrénu, bez léku na bolest, ale neztotožnit se s tou bolestí mi tedy rozhodně nejde, jak se neztotožním s tělem vezeném na první operaci?!?

V tu chvíli slyším pojízdnou postel a je mi jasné, že je pro mne, srdce buší. První ranou je nutnost se svléknout do naha, to mé očekávající já vážně nečekalo. Nuž dobrá, budu pod dekou. A už se vezu, nechali mne stát s postelí, nahou pod dekou v předsálí operačního sálu, všude mumraj, ruch, jiní pacienti a najednou mi došlo, v jak originální situaci jsem se ocitla a pod respirátorem se začala šíleně smát. Podotýkám, žádné léky mi fakt nedali. Smála jsem se tak, že se mi plnily oči slzami a došlo mi to, docvaklo mi to. Jak je iracionální se něčeho bát, že nemám ani procento vlastní vůle něco změnit, že jsem jen hercem v divadle, který buď svou roli dobře umí a s režisérem umí komunikovat o své roli nebo jsem nevědomý trouba, který se snaží přepisovat scénář a hádat se režisérem, schovat za oponu našeho života. Vždyť já se nemohla ani zvednout z toho lůžka, ve své nahotě úplně odevzdaná do božského proudu života, v hysterickém záchvatu smíchu, mi hlavou projel hlas – „Vždyť jen vezeš auto do opravny“.

Smích ustal, vezli mne na sál a já si jen opakovala „vezu jen auto do opravny“ a v tom bylo vše. Cítila jsem takový klid. Dívala se na odraz sebe na velkém světle nad lůžkem, dívala se, jak mne na vše napojují, jak se tělo snaží bojovat s řízeným bezvědomým a pak už jen probuzení na pokoji, tak krásný hluboký spánek do byl.

Došlo mi, že takové prožitky k nám nechodí jen tak, ale jsou velkým božím požehnáním, posouvají nás a nejvíce nás opravdu nesou dál zážitky náročné, výzvy, které překonáme a zjistíme, že se bojíme jen toho, co neznáme, ale že není vlastně nic co neznám, neb má duše ví, co jí čeká…

Na vše jsme dávno připraveni a nezbývá mi nic než opět připomenout můj nejoblíbenější vhled:

„Prožitkem protikladů procitáme k vědomí.“

Mé auto je z opravny doma, jen si všechny součástky musí sednout na své místo a já se modlím, abych byla vědomým hercem mé role, kterou pro mne Bůh připravil.

Času využívám ke svadháje – studiu, jak jinak než jógy a jejích technik, tak abychom, až nám bude dáno se osobně zase vidět, měli z čeho čerpat…

 S Láskou Veronika